Livestream Shop Reklamní partneři a inzerenti

Entlebuchský salašnický pes

Entlebuchský salašnický pes

Krátký historický přehled: Entlebušský salašnický pes je nejmenším plemenem ze švýcarských salašnických psů. Pochází z Entlebuchu, což je údolí v oblasti kantonů Luzern a Bern. První popis pod názvem "Entlebucherhund" pochází z roku 1889, ale ještě dlouho poté se appenzellský a entlebušský pes od sebe vůbec nerozlišovali. V roce 1913 představil profesor Heim, velký milovník podporující intenzivně plemena švýcarských salašnických psů, čtyři exempláře tohoto malého honáckého psa s vrozeně zkráceným ocasem na výstavě psů v Langenthalu. Na základě posudků rozhodčích byli tito psi zaneseni jako čtvrté plemeno salašnických psů do švýcarské plemenné knihy psů SHSB. První standard byl však zpracován až v roce 1927 a po 20. srpnu 1926 následovalo na základě iniciativy Dr. B.Kohlera založení švýcarského klubu pro entlebušské salašnické psy, který se nadále věnoval rozvoji a čistokrevnému chovu tohoto plemene. Jak nízký počet zápisů do plemenné knihy SHSB ukazuje, toto plemeno se rozvíjelo jen pomalu. Entlebušský salašnický pes získal nový podnět v okamžiku, kdy lidé odhalili a prokázali jeho vrozené vlastnosti živého a neúnavného honáckého psa a jeho vynikající vlohy pracovního plemene. Dnes, třebaže je stále ještě málo početný, nalezl tento atraktivní trojbarevný pes své milovníky a těší se stále rostoucí oblibě také jako rodinný pes.

Celkový vzhled: Bezmála středně velký, kompaktně stavěný pes lehce obdélníkového formátu, trojbarevný jako všechna plemena švýcarských salašnických psů, velmi pohyblivý a mrštný. Čilý, bystrý, chytrý a přátelský výraz tváře.

Standard FCI č. 47 ze dne 28. 6. 2002

Země původu: Švýcarsko

Datum publikace platného originálního standardu: 28. 11. 2001

Použití: Honácký, strážní a hlídací pes ke hlídání statků. Dnes také všestranný pracovní pes a příjemný rodinný pes.

Klasifikace FCI: Skupina 2 - Pinčové a knírači, molosové, švýcarští salašničtí psi a jiná plemena. Sekce 3 - Švýcarští salašničtí psi. Bez zkoušky z výkonu.

Krátký historický přehled: Entlebušský salašnický pes je nejmenším plemenem ze švýcarských salašnických psů. Pochází z Entlebuchu, což je údolí v oblasti kantonů Luzern a Bern. První popis pod názvem "Entlebucherhund" pochází z roku 1889, ale ještě dlouho poté se appenzellský a entlebušský pes od sebe vůbec nerozlišovali. V roce 1913 představil profesor Heim, velký milovník podporující intenzivně plemena švýcarských salašnických psů, čtyři exempláře tohoto malého honáckého psa s vrozeně zkráceným ocasem na výstavě psů v Langenthalu. Na základě posudků rozhodčích byli tito psi zaneseni jako čtvrté plemeno salašnických psů do švýcarské plemenné knihy psů SHSB. První standard byl však zpracován až v roce 1927 a po 20. srpnu 1926 následovalo na základě iniciativy Dr. B.Kohlera založení švýcarského klubu pro entlebušské salašnické psy, který se nadále věnoval rozvoji a čistokrevnému chovu tohoto plemene. Jak nízký počet zápisů do plemenné knihy SHSB ukazuje, toto plemeno se rozvíjelo jen pomalu. Entlebušský salašnický pes získal nový podnět v okamžiku, kdy lidé odhalili a prokázali jeho vrozené vlastnosti živého a neúnavného honáckého psa a jeho vynikající vlohy pracovního plemene. Dnes, třebaže je stále ještě málo početný, nalezl tento atraktivní trojbarevný pes své milovníky a těší se stále rostoucí oblibě také jako rodinný pes.

Celkový vzhled: Bezmála středně velký, kompaktně stavěný pes lehce obdélníkového formátu, trojbarevný jako všechna plemena švýcarských salašnických psů, velmi pohyblivý a mrštný. Čilý, bystrý, chytrý a přátelský výraz tváře.

Důležité proporce:

Poměr kohoutkové výšky k délce těla = 8 : 10.
Poměr délky tlamy k délce mozkovny = 9 : 10.
Charakteristika: Živý, temperamentní, sebejistý a nebojácný; vůči osobám, které dobře zná, je dobromyslný a příchylný; vůči cizím lehce nedůvěřivý; neúplatný hlídač; veselý a učenlivý.



Hlava: V harmonickém poměru k tělu, lehce klínovitá, suchá. Podélné osy tlamy a mozkovny jsou víceméně paralelní.

Lebka: Dosti plochá, poměrně široká v nejširším místě mezi nasazením uší, k tlamě se trochu zužuje; týlní hrbol stěží patrný; čelní rýha málo vyjádřená.

Stop: Málo vyvinutý.

Nosní houba: Černá, lehce vystupující před přední okraj pysků

Tlama: Silná, dobře modelovaná, od čela a lící zřetelně odsazená, stejnoměrně se zužuje, ale není špičatá; trochu kratší než vzdálenost od stopu k týlnímu hrbolu. Hřbet nosu rovný.

Pysky: Málo vyvinuté, těsně přiléhající k čelisti; okraj pysků černě pigmentovaný.

Chrup: Silný, pravidelný a úplný nůžkový skus. Klešťový skus se toleruje. Chybění 1-2 PM1 (prvních třeňových zubů) se toleruje. Na chybějící M3 (3. stoličky) se nebere zřetel.

Líce: Málo vyvinuté.

Oči: Poměrně malé, okrouhlé, tmavě hnědé až barvy lískových oříšků. Výraz je živý, přátelský, pozorný. Oční víčka dobře přiléhající; okraje víček černě pigmentované.

Oční víčka: Dobře přiléhající, u černého psa černá, u havanově hnědého psa (pokud možno tmavě) pigmentovaná.

Uši: Ne příliš velké; vysoko a poměrně široce nasazené; ušní boltce visící, trojúhelníkového tvaru, na špičce dobře zaoblené; pevná a dobře vyvinutá ušní chrupavka; v klidu ploše přiléhající; při vzbuzené pozornosti psa v nasazení lehce zvednuté a směřují dopředu.



Krk: Středně dlouhý, silný, suchý, plynule přecházející do trupu.



Trup: Silný, lehce obdélníkový.

Hřbet: Rovný, pevný a široký; Poměrně dlouhý.

Bedra: Silná, ohebná, ne příliš krátká.

Záď: Lehce spadající, poměrně dlouhá.

Hruď: Široká, hluboká, dosahující až k loktům. Výrazné předhrudí; žebra přiměřeně klenutá; hrudní koš protáhlý, oválného průřezu.

Břicho: Málo vtažené.



Ocas:

Přirozený ocas plynule navazující na lehce skloněnou záď. U nesení ocasu snaha o lehce visící nebo zcela visící ocas.
Vrozené zkrácení ocasu.

Dlouhý ocas a vrozeně zkrácený ocas jsou rovnocenné.



Hrudní končetiny: Silně osvalené, ale ne příliš těžké; nejsou postaveny ani příliš úzce, ani příliš široce. Běhy jsou krátké, robustní, rovné, souběžné a postavené dobře pod tělem.

Plece: Svalnaté; lopatka dlouhá, šikmá a dobře přiléhající.

Nadloktí: Stejně dlouhé nebo jen o málo kratší než lopatka. Úhel s lopatkou zhruba 100 až 120°.

Loket: Dobře přiléhající.

Předloktí: Poměrně krátké, rovné, dobré síly kostí, suché.

Nadprstí: Při pohledu zepředu plynule navazuje na předloktí; při pohledu ze strany jen velmi mírný úhel; poměrně krátké.



Pánevní končetiny: Dobře osvalené. Při pohledu zezadu jsou pánevní končetiny postaveny nepříliš úzce, jsou rovné a rovnoběžné.


Stehna: Poměrně dlouhá, v koleni tvoří s lýtkem poměrně otevřený úhel. Stehna široká a silná.

Lýtko: Zhruba stejně dlouhé jako stehno; suché.

Hlezno: Poměrně vysoko postavené.

Zadní nadprstí (nárt): Poměrně krátké, robustní, svisle postavené a v obou pohledech rovnoběžné. Paspárky se musí odstranit (s výjimkou zemí, ve kterých je odstraňování paspárků zákonem zakázáno.)

Tlapy: Oblé, s těsně navzájem přiléhajícími a dobře klenutými prsty. Směřují rovně dopředu; drápy jsou krátké a silné; polštářky pevné a odolné.



Chody: Prostorný, uvolněný a lehce plynulý pohyb se silným posunem vycházejícím z pánevní končetiny; při pohledu zepředu a zezadu se končetiny pohybují rovně a rovnoběžně.



Osrstění: Patrová srst. Krycí srst krátká, pevně přiléhající, tvrdá a lesklá. Podsada hustá. Lehce zvlněná srst na kohoutku a / nebo hřbetě se sice toleruje, ale není žádoucí.



Zbarvení: Typické trojbarevné zbarvení. Základní barva je černá s pokud možno symetrickými tříslově zbarvenými (žlutá až hnědavě rezavá barva) a bílými odznaky. Tříslově zbarvené znaky se nacházejí nad očima, na lících, na tlamě a na hrdle, po stranách hrudníku a na všech čtyřech končetinách, přičemž na končetinách musí tříslová barva ležet mezi černou a bílou. Podsada: tmavě šedá až hnědavá.

Bílé odznaky :

Dobře viditelná, úzká bílá lysina, probíhající bez přerušení od temene přes hřbet nosu; může zcela nebo částečně obepínat tlamu.
Bílá od brady přes hrdlo bez přerušení až na hruď.
Bílá na všech čtyřech tlapách.
U dlouhého ocasu je žádoucí bílá špička.
Toleruje se malá bílá skvrna na šíji (ne větší než zhruba půlka dlaně), ale není žádoucí.


Velikost: Kohoutková výška u psů činí 44 – 50 cm, tolerance do 52 cm; u fen 42 – 48 cm, tolerance do 50 cm.



Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů je považována za vadu, jejíž hodnocení musí být přímo úměrné stupni jejího vyjádření.

Chybějící pohlavní výraz.
Silné odchylky od ideálních proporcí.
Příliš hrubé nebo příliš jemné kosti.
Nedostatečné osvalení.
Kulatá mozkovna.
Silně vyjádřený stop.
Krátká, příliš dlouhá nebo špičatá tlama; hřbet nosu jiný než rovný.
Lehký předkus.
Chybějící zuby kromě dvou 1. třeňových zubů.
Oči příliš světlé, příliš hluboko usazené nebo vystupující.
Nedostatečně uzavřená víčka.
Uši příliš hluboko nasazené, příliš malé nebo příliš špičaté, nesené odstávající; složené ucho.
Hřbet příliš krátký, spáditý nebo kapří hřbet.
Záď přestavěná nebo silně spadající.
Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý; chybějící předhrudí.
Zalomený ocas, ocas nesený nad hřbetem.
Strmé zaúhlení hrudních končetin.
Vytočené nebo křivé přední běhy.
Měkká nebo prošlápnutá zápěstí.
Strmé zaúhlení, kravský postoj nebo sudovitý postoj pánevních končetin; sbíhavý postoj.
Tlapy podlouhlé, málo klenuté prsty.
Chody krátké, strnulý pohyb, sbíhavý, křížící se pohyb.
Vady kresby srsti:
Přerušená lysina.
Bílá skvrna na šíji větší než zhruba půlka dlaně.
Bílá dosahující zřetelně nad zánártí (holínky)
Bílá není na všech čtyřech tlapách.
Průběžný bílý obojek (vážná vada)
Rozdělená bílá na hrudi (vážná vada)
Hrudní končetiny – chybějící rezavě červená mezi bílou a černou (vážná vada)
Chybějící bílá kresba na hlavě, hlava ne zcela černá (velmi vážná vada)
Nejisté chování, nedostatek temperamentu, lehká agresivita.


Vylučující vady:

Bojácnost, agresivita.
Podkus, výrazný předkus, zkřížený skus.
Entropium, ektropium.
Žluté dravčí oko, skleněné oko, modré oči.
Zatočený ocas.
Příliš dlouhá, jemná srst; chybějící podsada.
Chyby barvy:
Chybějící trojbarevné zbarvení.
Základní barva jiná než černá.
Nedostatečná velikost, nadměrná velikost ve srovnání s údaji o toleranci.


Pozn.: Psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá, v šourku plně sestouplá varlata.